Proč si nenechat ujít střetnutí emoce vs. rozum?

Protože jen tehdy, když se snažíme zkrotit tygra v nás, se můžeme posunout dál.

Každý den děláme nespočet rozhodnutí. Všechna nějakým způsobem ovlivňují naše životy. A v každém okamžiku se rozhodujeme, jak nejlépe dovedeme. Ale na základě čeho se vlastně rozhodujeme? A jak takový rozhodovací proces vypadá?

Samotný proces rozlišování si můžeme představit následovně: pomocí smyslů zjistíme, že „něco je“. Myšlení nám řekne „co to je“, cítění to doplní o hodnoty „jaké to je“. Ale co s tím? Jak tuto informaci zpracovat? Americký lékař a neurolog Paul D. MacLean ve své teorii uvádí, že máme tři mozky, které se vyvinuly v procesu evoluce: plazí mozek, savčí mozek a lidský mozek. Nejstarší z nich je plazí mozek. Řídí základní fyziologické funkce a typickým projevem je instinktivní, nereflektované chování. Později se našim savčím předkům vyvinul limbický systém. Tato část mozku je zodpovědná, mimo jiné, za emoce, vzpomínky a návyky. Někdy se jí říká „tygří mozek“. Třetí, nejmladší část našeho mozku je lidský mozek – neokortex. Umožňuje nám osvojit si jazyk, plánovat, také krotit emoce – tzv. držet tygra na uzdě. Dobře, tak si to zrekapitulujme – jsme v určité situaci, řekněme, že nějak dokážeme rozluštit a pochopit, oč jde, zároveň nějakým způsobem, velice zjednodušeným, máme představu o tom, jak funguje lidský mozek. Jak se ale v dané chvíli rozhodnout? Takzavně zkrotit tygra nebo popustit uzdu našim emocím?

Zamyslíme-li se nad tím, jak je dnešní společnost nastavena, může nám vyvstat myšlenka, že emoce jsou vnímány jako iracionální impulsy a popisujeme-li někoho jako člověka emocionálního, přidáme kritiku jeho nedostatečného úsudku. Jakoby v dnešní společnosti byl ten nejcennější um schopnost kontrolovat emoce. Jakoby ti nejinteligentnější lidé, které adoruje naše společnost, byli uctíváni za to, že dokážou kontrolovat své emoce, popřípadě jsou obdivováni za to, že žádné emoce nemají. A tak často vykonáváme práci, která nás vlastně tak úplně nebaví, obecně podnikáme kroky, které nám nejsou vlastní, trpíme lidi, kteří nám nejsou sympatičtí. A proč? Abychom se mohli jednoho dne zastavit, postavit dům, zasadit strom, založit rodinu, zanechat odkaz. Abychom se mohli jednoho dne zastavit a vytvořit to, co nám mnohým nějakým způsobem bude dávát smysl. Avšak je právě tohle to ono krocení emocí rozumné počínání?

A jak to vlastně vypadá, řídíme-li se tedy z větší části či zcela rozumem? Vládne-li racionalismus, lidé se rozhodují a jednají čistě účelově, v principu jako hráči v teorii her. Herně-teoretické modely se snaží konfliktní situace nejen analyzovat, ale sestavením matematického modelu daného konfliktu a pomocí výpočtů se snaží nalézt co nejlepší strategie pro konkrétní účastníky takových konfliktů. Zdá se, že nelze než dospět k ideálnímu řešení. Avšak lze životní události smrsknout na čistou směsici coby matematických rovnic, ze kterých, dosadíme-li za proměnné konkrétní lidi v konkrétních situacích, lze vypočítat ideální rozhřešení problému, ve kterém se možná právě nacházíme?

A podařilo-li by se nám snad takové řešení pomocí matematického modelu nalézt, můžeme se ptát – co nám přinese? Rozum, zdá se být, je konzervativní a evidentně směřuje k minimalizaci rizika. Protože, řídíme-li se rozumem, jsme ochotni podstupovat rizika jen tehdy, kdy existuje vysoká pravděpodobnost úspěchu, a to je upřímně málokdy. Čistě s rozumem je tedy těžké růst. Podle psychobiologa Jeremyho Deana nás v životě pohání kupředu právě emoce, nikoliv intelekt. „Emoce nejsou jen nějaké primitivní zvířecí pudy,“ boří jeden z mýtů Dean. „Díky nim neustále reflektujeme realitu. Když uděláme chybu, emočně nás to zasáhne, abychom se podobným pocitům vyhnuli, pokusíme se z chyby poučit,“ vysvětluje.

Na druhou stranu se můžeme ptát – vyvstane-li nám nějaká emoce, jak dlouhé má trvání? Emoce nemívají dlouhého trvání. Můžeme si je představit jako vlnu na moři, přijdou a zase odejdou. Pokud se rozhodujeme v okamžiku, kdy jsme na vrcholu emoční vlny, je téměř jisté, že podlehneme našeptávání emocí, touhy. Pokud si ale chvilku počkáme, emoce opadne, a do rozhodování zapojíme myslící mozek – rozum. Měli bychom tedy poslouchat pouze to, co nám říkají emoce, jakožto nositelé určitých informací? Nebo zapojit rozum? Tak v tom by se upřímně pr*** vyznalo.

Podívejme se však na celou věc z trochu jiného soudku. Máme přeci dvě nohy, dvě ruce, dvě oči, dvě uši, i ústa jsou složena ze dvou čelistí, jinak bychom nic neukousli, i mozek má dvě hemisféry, i srdce má dvě komory. A duálně fungujeme i navzájem. Jeden potřebujeme druhého, jedině tak vznikne nový život. Zkrátka, jedna polovina vždy doplňuje druhou. Proto se nemůžeme divit, že i naše rozhodování funguje duálním principem. Lidská schopnost rozhodovat se, tj. tvořit si úsudek a na jeho základě jednat, v sobě tedy obsahuje protikladnost, která je vyjádřena působením rozumu a citu. Rozhodnutí v sobě tudíž vyvažuje protiklady a toto vyvažování je nezbytnou podmínkou růstu vůbec. Je to jedině konflikt, který v sobě nese střet soupeřících stran, pod jehož tlakem, v nekomfortní situaci, se člověk rodí.

Avšak k tomu všemu se nějakým způsobem přidává nejistota. V takové chvíli, kdy se o nečem rozhodujeme, jsme vystaveni nejistotě. Prostě nevíme, co bude následovat. Být v nejistotě není příjemné, ale její tíha má moc člověka transformovat. Zdá se být příležitostí par excellence k porozumění sobě samému. Čím ostřejší protikladnost je nastolena, čím větší nejistota je zde přítomna, tím je i větší potenciál růstu. Lidská jedinečnost je výsledkem konfliktu, který se vždy odehrává v nitru jedince. Konfliktu, který se s každým dalším rozhodováním zas a znovu vynoří. Definují nás totiž naše vlastní volby a činy. A ta nejlepší rozhodnutí tedy leží na průsečíku křivek rozumu a emocí – když ustupuje vlna emocí a nastupuje rozum.

A přemýšlíme-li takto dopředu, nelze než nepřidat další nezbytnou složku – trpělivost. Trpělivost, jež, zdá se, nám není přirozeně dána do vínku, ale právě schopnost přemýšlet v dlouhodobém horizontu. A pokud trpělivost není vrozená vlastnost, ale schopnost přemýšlet v dlouhodobém horizontu, může znamenat um ustát všechny konflikty, ať už ty, které se odehrávají ve vnějším světě či uvnitř nás samotných a vydržet až do bodu, kdy se vše protne, ať už ten bod vypadá jakkoli, protože to protnutí je takzvané jádro pudla. A iracionalita zdá se být pak nerozlučný partner racionalitě, kteří spolu dohromady tvoří životní cestu poznání.

Takže nepropásněme ten správný okamžik, ale také si na něj počkejme.

V.