Proč je v mých očích Budapešť nezapomenutelným místem?

Protože mě jednoduše dokázala překvapit.

Jako většina z mých cest, i tahle začala na letišti. Na letišti. Křižovatce cest, kde každý někam míří. Těžko uhádnout proč, co je cílem cesty, ale to kam Vám napoví nápis na obrazovce, pod kterou dotyčný čeká, až bude moct nastoupit do letadla. Tou mou destinací byla tentokrát Budapešť.

Budapešť jsem již kdysi dávno navštívila. Tehdy se mi toto město vrylo do paměti jako město plné food courtů a nekonečných večírků. Hned po příletu se začaly vzpomínky z paměti vynořovat jasněji a jasněji. Byly jsme totiž ubytované v ulici, kde se nachází dvůr s food trucky a hned vedle legendární Szimpla Kert. Pro mě tak trochu divukraj plný lidí, kteří na sobě mají košile s nejrůznějšími barevnými vzory a v případě dámské části společnosti krátké topy… nejen topy! Úzké chodby a točitá schodiště, desítky různě velkých místností, všude neonová světýlka. Záchody, které ne vždy správně splachují a které často postrádají záchodová prkénka. A jsou tu fronty na vstup. Není to ten okázalý, uměle vytvořený druh fronty, kdy vyhazovač pouští dovnitř jen určitý druh lidí. Jde jen o to, že je full house. Ale můžete mít taky štěstí a z ničeho nic Vás může vyhazovač pustit tajným vchodem. Tak tajným, že hned po vstupu zjistíte, že až tak moc tajný nebyl. Prostě jste to jen obešli bokem. Kolo visící ze stropu, robot tančící v telefonní budce nebo automobil značky Trabant. A taky neonový klokan, kterého jsem před lety titulovala zajícem.

Možná trochu přeháním, ale možná taky ne. Vše prý začalo jako malý experiment, bar zřízený v opuštěné budově. Když do toho pak započítáme místní design a historický, nesourodý nábytek, už hovoříme o bohémském místě, kde úřaduje chaos a eklektičnost. Řeč je o jednom z nejznámějších ruin barů v Budapešti. Když jsem tu byla poprvé, objevovala jsem každé zákoutí s Bloody Mary v ruce. Tentokrát jsem posedávala v jedné z místností, snažila se rozluštit nápisy na zdech a pojídala jednu hranolku za druhou. Ale co ani v jednom případě nechybělo – fotka se zajícem, totiž klokanem. Na toho jsem se těšila úplně nejvíc.

Szimpla Kert je nejen místem pro párty, která zpravidla končí až nad ránem, ale také, tehdy při jejím vzniku, určila trend – hnutí alternativních míst. A tak ruin bary vznikaly po celém městě na opuštěných pozemcích a v opuštěných prostorech, přičemž některé se otevřely na jedno léto, aby se následující rok zavřely, ale duch ruin barů se prostě prosadil. Aneb recyklace opuštěných prostorů budiž na vzestupu!

Budapešť však není jen městem ruin barů, ale je také městem hipsterských kaváren, s citem pro opravdu kvalitní a dobrou kávu. Například kavárna Kontakt, kam jsem si to nakráčela a odvážně požádala o americano, načež mi bylo mile, s ledovým klidem, sděleno, že americano mi tady rozhodně nepřipraví a místo toho cosi mi rádi nabídnou Kávu! Jakože opravdovou Kávu, kávu s velkým K, ne pouze něco, co takzvaně vidělo kávu jen z vlaku. Nevadí, tak budu mít Kávu. Když by mi náhodou nechutnala, tak přidám trochu cukru. Když mi donesli tu Kávu ke stolu, požádala jsem obsluhu už dopředu o cukr. Pro sichr, že jo. Co kdyby se to náhodou nedalo pít. A v tu chvíli další trapný okamžik. Ihned mi totiž bylo sděleno, že cukr tady teda nedostanu. Opět mile a s ledovým klidem. Skvělé. Nejen, že káva je možná čerstvě pražená, ale tamní obsluha umí pěkně zpražit i hosty. A pak jsem uviděla velký nápis nad barem – no americano, no sugar. Fajn. Zřejmě mám ke znalci dobré kávy opravdu daleko a nejspíš takoví, jako jsem já, v této kavárně nemají vůbec co dělat. Dobře, pobavila jsem samu sebe… Nezbylo mi nic jiného, než kávu ochutnat tak, jak mi ji přinesli… a k mému překvapení byla káva vynikající. Tohle se Budapešti musí nechat – pro přípravu dobré kávy mají opravdu cit.

Ale v čem se naopak Budapešť nevyzná – vůbec rozlišovat a taky umět připravit kebab a gyros. Jeden večer jsme dostaly chuť na kebab. Uviděly jsme fastfood s názvem něco jako Kebabok. Říkáme si: „dobře, tak tady by to mohlo klapnout“. Omyl! Ten divnej pocit přišel hned, jakmile jsem se podívala na menu a tam bylo pouze několik druhů gyrosu. A protože jsem měla žízeň, můj pohled zamířil rovněž do ledničky… a tam ayran (nápoj vyrobený z jogurtu a vody, oblíbený na Blízkém východě). A tak jsem večeřela něco jako gyros v pita chlebu, všude tzatziki, a tento mix jsem zapíjela ayranem. No… byl to zážitek. Jen doteď nedokážu říct, jestli dobrý nebo špatný. Ale co už. Jak se říká, zážitek nemusí být nutně dobrý, hlavně když je silný. A v tomhle případě rozhodně byl. Myslím, že na tuhle kombinaci kdesi někde v centru Budapešti nikdy nezapomenu. Druhý den jsme zkusily vejít do údajně istanbulské restaurace. Alespoň se tak zvenku tvářila. A tam jen gyros, gyros, gyros… Rychle jsem vyběhla ven a zkonstatovala, že kávu mě Budapešť může naučit pít, ale přestat rozlišovat gyros a kebab rozhodně ne!

Na druhou stranu, brunche si v tomto městě opravdu zamilujete! Vejce benedikt v Szimple, croissant plněný home-made slaným karamelem v kavárně poblíž restaurace Kiosk, nadýchaný skořicový šnek v pekařství Aran, brunch v Mazel Tovu a na mnoha dalších místech, na jejichž názvy si už ani nevzpomínám – to jsou gurmánské zážitky. Vlastně bychom mohli říct, že s místy je to stejné jako s lidmi. Málokdy si pamatujeme, co přesně daný člověk řekl, ale nikdy nezapomneme, jak jsme se v jeho blízkosti cítili. A tak si možná nepamatujeme názvy všech míst, ale nikdy nezapomeneme, jaký pocit to byl, když jsme tam byli.

A co se týče Budapešti – snad je tu jen jeden okamžik, kdy jsem se cítila fakt nepříjemně, a na který bych nejradši zapomněla. To byl ten, kdy se mi zabouchly dveře na toaletě v jednom krásném, stylovém rooftop baru a já jsem se ani za boha nemohla dostat ven. Už jsem si v hlavě přemítala celou tu scenérii, kdy někdo z personálu jde ty zatracené dveře vypáčit. A že by to vidělo celé osazenstvo baru, to by teda vidělo. Toalety byly totiž umístěny tak, že jste je viděli z pohodlí svého stolu, i když jste nechtěli. Naštěstí tohle celé zůstalo jen u představy v mé hlavě a dveře se jako mávnutím kouzelného proutku otevřely (kamarádka je otevřela!). A tak byl krásný pocit z Budapešti zachován…

A takovým místem je pro mě tohle hlavní město Maďarska. Budapešť jsem doposud navštívila pouze dvakrát, pokaždé pro mě byla úplně jiná, představovala zcela jiný zážitek. Ale pokaždé jsem si řekla – tak tohle město má už navždy místo v mém srdci. Vzpomenu-li si na onu slavnou větu dívčího seriálu – But no matter what the new season brings, we’ll always have Paris. (Ale ať už nové období přinese cokoli, vždycky budeme mít Paříž.) –, musím nesouhlasit, protože pro mě osobně to bude vždy spíše Budapešť než Paříž.

Ať pro každého z nás znamená Budapešť pokaždé úplně jiný zážitek, avšak vždy nezapomenutelný.

V.