Proč je Istanbul městem tisíce barev, vůní a chutí?

Protože je místem, kde se protíná několik světů.

Istanbul je jediným městem na světě, které leží na dvou kontinentech. Je městem nacházejícím se zároveň v Evropě i Asii. Ze zcela evropsky vyhlížejícího města se tak lze doslova po pár krocích nenadále ocitnout v kouzelných zákoutích Orientu. Je městem, jenž protíná několik světů.

Jedná se o jednu ze strategicky významných světových námořních tras, jednu z nejvýznamnějších dopravních a obchodních křižovatek. Snoubí se zde tisíciletá křesťanská historie se staletou historií muslimskou. Město plné odkazů východní kultury, hlavní kulturní centrum plné nádherných památek a okouzlujících zákoutí, brána Orientu, také moderní pulzující metropole. Jakoby byl Istanbul vstupní branou putování prostorem i časem.

Historický odkaz, rovněž dnešní moderní pojetí lze ucítit takřka na každém rohu. Lze si objednat pokrm jakékoliv evropské kuchyně a již při prvním soustu mít pocit, že tamní kuchaři dokážou vykouzlit stejně chutné spaghetti carbonara jako italští šéfkuchaři. Zároveň vnímat pestrobarevnost místních pokrmů. Vnímat vůně, které prostoupí celým naším tělem, vnímat chutě tak rozmanité, tak neidentifikovatelné. Chutě, jejichž původ se nám nedaří uhádnout. V určitý okamžik zapomenout na okolní svět a jen si vychutnat tento neopakovatelný a mnohdy rozpruplný zážitek. A tak kuchyně, tisíce vůní a chutí, odkazuje na rozmanitost tohoto města. Večeřet v tradiční restauraci je tak opravdu zážitek. Objevit nové chutě a zažít neuvěřitelně vstřícný přístup k hostům jako snad nikdy.

Být okouzleni barvami, vůněmi, chutěmi, neznámem. Být omráčeni chaosem. Alespoň zdánlivou absencí pravidel, absencí pravidel silničního provozu, lodní dopravy. Nespočet dopravních prostředků uhání každý svým směrem. Projíždět městem s místním taxikářem a říkat si, že je snad nemožné dojet do cílové destinace bez nehody. Zamýšlet se nad tím, jak tolik dopravních prostředků může uhánět městem a zároveň se nesrazit. Jak se takové množství aut může pohybovat na jednom místě a nedbat pravidel. Jak se může každý pohybovat způsobem, jakoby neexistovala pravidla, avšak stále ohleduplně, se vzájemným respektem. A v té chvíli, kdy máme pocit, že zde pravidla neexistují, uslyšíme volání k modlitbě. Volání, jež se ozývají pravidelně, nekolikrát denně. Mít tak pocit, že tato pulzující metropole nevyznává žádná pravidla, zároveň vnímat pravidelnost, jež nastavuje náboženstí, jenž vyznávají místní lidé. Nepřeberné množství památek z různých období i kultur odráží historii na každém rohu. Nacházet se tak v blízkosti mešit, když právě vzývají k modlitbě. Modrá Mešita a Hagia Sofia volají k modlitbě. Zvou k modlitbě s takovou naléhavostí, že celý prostor mezi nimi je prostoupen tímto zvukem. Nepřekřikují se navzájem. Naopak, jsou v dokonalé harmonii, nejprve zvolává jedna, pak druhá a takto se to celé několikrát zopakuje. Tento zvuk může být pro nás exotický, tak neznámý, přesto chápeme, cítíme, oč tu jde. A vstoupíme-li do mešity, vnitřní prostory nás okouzlí. Jsme oslněni velikostí mešity, jsme oslněni nespočtem lustrů, které jakoby se vznášely nad hlavami a vytvářely tak světélkující oblohu.

Vyjít do ulic. Být součástí hlučného davu. Být součástí tepající metropole, města dvou kontinentů, města, které snad nikdy nespí. O půlnoci můžeme nakupovat ovoce, zeleninu, šaty, boty. V Istanbulu lze tak jednoduše nabýt dojmu, že můžeme cokoliv, v jakoukoli denní dobu. Velký Bazar, labyrint šedesáti zastřešených uliček skrývajících přes tři tisíce obchodů, kde lze strávit i několik hodin. Procházet se místními tržišti a spatřit nespočet druhů koření. Nespočet barev a vůní. Natolik intenzivních, že si je plně vybavíme i několik dní poté. Zadívat se tak do mozaikovitých lucerniček a už nemoci odvrátit zrak. Být oslněni třpitem šperků a večerních rób posetých tisíci korálky. Procházet se místními tržišti a být součástí hlučného davu. A pak v pozdních hodinách sledovat západ slunce. Vystoupat na střechu mnohapodlažní budovy a nechat se okouzlit zapadajícím sluncem, jež zbarví celý Istanbul do růžovo‑zlatavého nádechu. Na pár okamžiků se město stane šperkem. Takovým růžovo-zlatavým šperkem, kterých se na místním velkém tržišti nachází nespočet. Nadechnout se, zadržet dech a se zatajeným dechem si přát zadržet tu krásu, zastavit čas. S vydechnutím slunce zapadá. Město vítá tisíce světel, na obloze, v ulicích. Istanbul se rozsvěcí. Vydat se výtahem zpět do přízemí, vykročit na hlavní třídu vinoucí se od Taksim square. Být vtaženi zpět do pulzující metropole.

Každý den vnímat ty kontrasty. Protnutí mnoha kuchyň, pro nás známých i neznámých. Chaos, jenž panuje v ulicích, pravidelnost náboženských obřadů. Hlučnost na místních tržištích, poklid, jakoby se zastavil čas, který vnímáme na střeše jedné z mnoha vysokopodlažních budov. Tepající moderní metropole, město protkané náboženskými tradicemi. Istanbul, město, které spojuje dva světadíly, uprostřed protnuto Bosporskou úžinou. Oba kontinenty tak spojuje a zároveň rozděluje tato úžina. Spojuje a zároveň rozděluje. Každý rok se počet obyvatel města navýší o 300 000 přistěhovalců z různých krajů a etnik. To, co se však nemění, je jejich vzájemné respektování a obdivuhodná snášenlivost. Jakoby Istanbul spojoval nejen moře a kontinenty, ale i lidi. To vše nám doslova vyrazí dech. A takový už je Istanbul.

V Istanbulu můžeme strávit několik dní, které prožijeme tak intenzivě, naplno. Pocítíme smršť zážitků, které se přeženou takovou rychlostí, že zbyde jen pocit. Mnohdy nerozkličovatelný pocit. Poznáme tolik nových barev, vůní, chutí. Harmonii, zároveň vichřici protikladů. Povečeříme v pozdních večerních hodinách, a vyhlédneme-li z okna, lidé budou pravděpodobně o půlnoci nakupovat oblečení, potraviny. Místní děti si budou v nočních hodinách hrát na ulici s potulující se kočkou. Ráno budeme vstávat brzy, při prvním volání k modlitbě. Možná se vše odehraje tak rychle, že nezbyde čas si nabyté dojmy utřídit. Možná leccos nepochopíme ani poté, po návratu z cesty. Zbyde pocit, natolik silný zážitek, který nelze zapomenout.

A proč se vlastně snažit Istanbul pochopit? Zdá se, že jako lidé máme potřebu vše chápat a jsme-li vystaveni něčemu nevšednímu, co není tak jednoduché reflektovat, cítíme se ztraceni. Spousta z nás touží zažít něco vyjímečného, tak jiného a tak nezapomenutelného, ale když to přijde, můžeme být zmateni. Vyděšeni ze skutečnosti, že tato extraordinérnost jen tak nezapadne do našeho schématu. Ale proč se snažit vše chápat? Tak jako Istanbul, zcela nepochopíme více věcí. Proč si je prostě jen nevychutnat? Tak jako vše v životě.

Ať je každá cesta, i ta životní, možná nepochopitelná, ale zato nezapomenutelná.

V.