Proč bychom měli respektovat čas?

Protože splnil-li by se každý sen mrknutím oka, ztratily by všechny sny hodnotu.

Kolikrát v životě si přejeme něco hned teď? Už jako malé děti se těšíme, až budeme dospělí a budeme moct dělat všechny ty věci, které nám rodiče zakazují – zůstat vzhůru pozdě do noci a dívat se na televizi, dívat se na filmy, i ty údajně pro nás nevhodné, koupit si cokoli chceme a nemuset se dovolovat, nemít večerku a vracet se z flámu pozdě v noci nebo brzy ráno, sbalit si věci a odjet na cesty kdykoli se nám zamane. Když studujeme, vyhlížíme okamžik, až dokončíme studia a budeme mít více času a budeme moct naplno rozjet projekt, naplno pracovat a vydělávat si, abychom mohli cokoli a kdykoli. Ale co by se stalo ve chvíli, když bychom všechno měli hned? Když bychom přeskočili ty roky dospívání, když bychom přeskočili roky studia a ochudili bychom se tak o roky nabytou moudrost?

A jak vnímáme, když v ten okamžik slyšíme: „všechno má svůj čas“? To jako ten někdo nechápe, že na tomto světě máme pouze omezený čas a jak rychle čas uhání? To jako máme marnit čas tím, že budeme trpěliví a vyčkáme na ten správný okamžik? Ale jak vlastně uchopit čas?

Čas patří mezi základní pojmy, kterých denně užíváme, ačkoli neumíme vysvětlit, co přesne to je.

Kdyby se nás někdo zeptal, co doopravdy tento pojem – čas – znamená, těžko by se nám definoval, nejspíš bychom dospěli k tomu, že to vlastně nevíme. Samozřejmě, v běžném životě se podíváme na hodinky, víme, kolik je hodin, a čas je tak pro nás něco, co se měří a počítá. Ale máme tu i úplně jiný rozměr. Takzvaný můj čas, čas mého života, a ten je omezený a má pro mne obrovskou cenu. Jak praví americké přísloví Time is the stuff life is made of (Čas je to, z čeho je vytvořen život). Čas pak není jen něčím mimo nás, co je jednoduše na nás nezávisle měřitelné, ale čas je také něco, co vnitřně, pouze já sám v sobě prožívám. Jak prohlásil řecký filosof Plótinos: „čas je život duše v pohybu, která přechází z jednoho životního stavu do jiného“.

Gramatické časy vyjadřují naše chápání času. Máme tu minulý, přítomný a budoucí čas. A mezi minulým a budoucím časem je zásadní rozdíl. To, co už proběhlo, minulý čas, víme přesně, ale nemůžeme to již změnit. Zatímco budoucí čas ještě neproběhl, nemůžeme s jistotou říct, co přesně přijde. Jednat můžeme pouze v přítomném čase a tak ovlivnit, co bude. Jak pravila Coco Chanel: „je pošetilé mít strach z toho, čemu se nelze vyhnout; proto nemám strach ani z budoucnosti; beztak přijde; jen se snažím ovlivnit, aby byla co nejlepší“. Ale lze čas takto jednoduše rozkouskovat – minulost, přítomnost, budoucnost? Svatý Augustin říká, že čas je nějaké rozpětí, nejspíš duše samé. A Henri Bergson rozlišuje mezi časem jakožto meřitelnou veličinou, danou zvenčí a nezávislou na obsahu, a časem jakožto trvání, prožitkem plynutí, který je určován svým obsahem. Splynutí minulého a budoucího v přítomném. Nakonec, podíváme-li se do sebe, vidíme minulost, přítomnost i budoucnost. Čas se neustále otáčí. Spatřujeme minulost z přítomnosti. Zároveň můžeme nazřít zárodek budoucnosti v přítomnosti.

A tak vnímáme, že čas tohoto našeho života je omezený, nějak vyměřený, ale zároveň víme, že je to sama látka života, propojení minulého, všech našich zkušeností, a budoucího, vyhlížení toho, co nastane, v přítomném okamžiku. Lze tak rozlišit čas chronos, který je časem logickým, chronologicky uspořádaným, měřitelným a přesně definovaným, a čas kairos, čas hůře měřitelným, hůře plánovaným a hůře definovatelným, čas, který není logický, ale je časem, který v sobě ukrývá vše, časem příhodným, časem, kterým se necháme oslovit, neboť Kairos je bohem příznivé příležitosti a nejpříhodnějšího okamžiku.

A pravděpodobně budeme mít v hlavě ještě větší zmatek, přidáme-li teorii butterfly effect, neboli efektu motýlích křídel, který vyjadřuje citlivou závislost vývoje něčeho na počátečních podmínkách, jejichž i nepatrné změny mohou mít za následek velké variace v dalším průběhu. Něco i tak malého jako třepetání motýlích křídel může v konečném důsledku vyvolat tajfun třeba někde na druhé polovině světa. Tedy pokud bychom mohli mávnutím kouzelného proutku cestovat časem a změnit i jen jeden nepatrný detail v našem životě, rozběhl by se zcela jiný řetězec událostí a život by nám přichystal úplně jinou budoucnost. Avšak můžeme se ptát – opravdu je to něco, co si v hloubi duše přejeme? Nakonec nechtějme cestovat časem a važme si každé nabyté zkušenosti a žijme tady a teď s myšlenkou, že vše má svůj čas. Jak pravil Milan Kundera: „člověk má velkou výhodu, že se nemůže potkat sám se sebou v mladším vydání“.

Myšlenku, že vše má svůj čas, snad nevystihuje nic lépe, než slova Kazatele: „vše má svou chvíli, každá věc pod nebem má svůj čas: […]čas bořit a čas budovat, čas plakat a čas se smát, čas rmoutit se a čas tancovat, čas házet kamení a čas kamení sbírat, čas objímat a čas objímání zanechat, čas hledat a čas pozbývat, čas chovat a čas odmítat, čas trhat a čas sešívat, čas mlčet a čas povídat, čas milovat a čas nenávidět, čas boje a čas pokoje“. Všechno v životě má tedy nejspíš svůj správný čas. Možná hned nedostaneme to, co chceme, možná nejprve dostaneme to, co potřebujeme. Totiž, co stojí za to, se nikdy neděje hned. Když po něčem zatoužíme, možná se nejprve dostaví zkouška, jestli to myslíme vážně. Kdyby se každý sen splnil mrknutím oka, ztratily by všechny sny hodnotu. Nejspíš potřebujeme něco obětovat, něco zaplatit, jen tak své úsilí náležitě oceníme.

Nezbývá nám než vytrvat. A vytrvat nejspíš nakonec znamená přijímat; přijímat věci tak, jak jsou, a ne tak, jak byste si je přáli mít (Rafael Nadal). A nespěchat, neboť nikdy se nic nezmění tak rychle, jak bychom chtěli (Phil Knight). A lidé, kteří neustále dělají nejlepší rozhodnutí v situacích, jimž čelí, jsou nakonec ti, kteří něčeho dosáhnou jak v pokru, tak i v životě. Nemusí to být nutně lidé s nejlepšími kartami.

A tak nejde o to mít v ruce ty nejlepší karty, ale umět zahrát to, co nám život v daném okamžiku nabízí.

V.