Konečně je mi třicet! Už vím něco o životě nebo vím pořád úplný ho*** ?

Nedávno mi bylo třicet. Tyhle kulatiny jsem oslavila na chatě v Krkonoších obklopena mými nejlepšími kamarádkami. Jeden večer se otevírala jedna flaška za druhou a dávaly jsme dohromady, jakže se postupně každá z holek ocitla v mém životě a už tam zůstala. Tak jsem si říkala, že bych se mohla taky zamyslet nad tím, k čemu vedly veškeré mé zkušenosti v uplynulých třiceti letech. Nutno podotknout, že bez těch holek bych to nedala.

Spousta těch, kteří mají to štěstí, že se úspěšně prokousali podstatně větším počtem let – čtyřicet, padesát, šedesát a tak dále –, určitě namítne: „Co ta ví o životě ve třiceti?“. Ty jo, něco málo už asi vím.

…že spěchat někam nebo na něco se fakt nevyplácí. Ty roky, kdy jsem něco někam neustále pushovala, byly fakt jízda. Ale kam to všechno vedlo? Nikam! Jen k tomu, že jsem úplně vyšťavená padala na h… Asi už vím, že všechno má svůj čas. Možná hned nedostaneme to, co chceme, možná nejprve dostaneme to, co potřebujeme. Totiž, co stojí za to, se nikdy asi neděje hned. Asi už vím, že je potřeba být trpělivá a umět vyčíhat ten správný okamžik. Na druhou stranu asi taky vím…

…že už není čas na odkládání něčeho. Najednou člověku začne docházet, že tu asi opravdu nebude věčně a že už není čas na odkládání něčeho, po čem opravdu vskrytu duše touží. Když se nad tím víc zamýšlím… Ten čas na odkládání něčeho tu nebyl nikdy. Jen jsme si to opilí mládím, když nám bylo náct, mysleli. A ono je asi úplně jedno, že ve chvíli, kdy přestaneme odkládat naše sny a pustíme se do nich se vší vervou, že v té chvíli možná selžeme. Je to vlastně úplně jedno. Protože jde o ten pocit, že jsme to zkusili a že si nemusíme vyčítat, že jsme třeba ze strachu čekali na lepší příležitost, která nakonec vůbec nemusela přijít.

Dobrý… takže nikam a na nic nespěchat, ale zase si z toho nesednout na zadek a nečekat v koutě. Jasně, zní to logicky, ale jak na to? No nic. Co dalšího?

…že už takzvaně není čas na pí******. Prostě sem to slovo napíšu, ať je to jasný – došlo mi, že už takzvaně není čas na píčoviny. Život nemusí být složitý, pokud si ho složitým nebudeme dělat. Život může být opravdu jednoduchý a krásný v té takzvané jednoduchosti. Paradox je, že to takzvané zjednodušování si životní cesty nemusí být vůbec easy, jakože to vůbec nemusí být snadný. Už je prostě čas na tu tak často skloňovanou a snad všemi nesnášenou disciplínu. Vtipný je, že disciplínu ve fitku zvládám na jedničku. Ve škole a v práci? Bez problému! V osobním životě? Tak to jsem v pr…. Asi by bodlo se jí naučit i ve vztazích s těmi nejbližšími. Ať už jsme u vytyčování hranic nebo prostě jen neotravování s blbostma. Přeci jen mi už asi dochází, že tím, co dnes dělám, určuji, s čím se budu potýkat zítra, za týden, za měsíc, za rok, za deset let, a tak dále. A jaký problémy chci řešit? Nejlíp žádný! No tak to je sci-fi. Ale ať to jsou aspoň ty problémy, který budou stát za to! Na druhou stranu už asi vím…

…že je taky potřeba nebát se riskovat. Ve třiceti mi dochází, že už není čas na vyčítání si něčeho, třeba chyb. Naopak, nemáme si vyčítat vůbec nic. Pokud se nebojíme zariskovat, životní lekce nás vždycky posunou tím správným směrem. Takže fakt nemá smysl plakat nad rozlitým mlíkem. A hlavně není čas na to říkat si, že snad nejsme dokonalí. Jsme. Ve své nedokonalosti totiž jsme dokonalí. Každý z nás.

Takže… není čas na blbosti, ale zase je potřeba zvednout zadek ze židle a něco dělat! A pokud šlápnu vedle, nic si nevyčítat! Aha! Co tam má život dalšího?

…že bych se taky už mohla naučit míň mluvit a víc poslouchat, co říkají druzí. Ale co když je nakonec nejdůležitější to, co řečeno vůbec nebylo? A tak možná nemusím nutně poslouchat všechno, co druzí říkají, ale alespoň jim věnovat notnou dávku pozornosti a své vlastní království nechat na okamžik spát. Ono občas sklapnout a opravdu naslouchat není vůbec na škodu! Ale na druhou stranu už taky vím…

…že nemusím vůbec nic. Možná člověku už začíná pomalu docházet, že nemusí vůbec nic z toho, co od nás očekává rodina, nebo z toho, co od nás očekává společnost. Nakonec na čem opravdu záleží je to, co od sebe očekáváme my sami. A možná je už čas se zastavit a skutečně si toho všimnout… toho, co od sebe fakt chceme my sami. Asi chci každý den číst knížky, asi chci každý den psát, asi chci rýsovat svaly ve fitku, kde si pak společně dáme s ostatními zaslouženou kávu, asi chci chodit běhat, asi si chci vařit dobrá jídla a asi chci dobře spát. Asi chci mít spoustu každodenních návyků, ať už ty dobré nebo ty špatné, chci je mít, protože jsou jen moje. A hlavně chci milovat ze srdce ty správné lidi pro mě a být tu pro ně kdykoli mě potřebují. Chci zpomalit a životem spíš plachtit než urputně veslovat. Prostě chci být šťastná díky tomu, že budu žít život, který mě dává smysl.

A když už jsem u toho mého každodenního návyku číst knížky. Taky už asi vím, že nejspíš všechny knížky na světě přečíst nestihnu… Takže co s tím? Měla bych si začít pečlivě vybírat, co čtu! A tak je to asi se vším v životě… Nestihneme všechno, musíme si pořádně vybrat. Protože to, co si vybereme a čemu se věnujeme, nás prostě, ať chceme nebo ne, určuje.

A asi už taky vím, co je v životě opravdu důležité. Nová kabelka? Nový boty? To mě nikdy moc nezajímalo… Ale takový „zlatý standard“ by se šiknul… Popravdě, ani na tom nezáleží. Jasně, musíme mít „co do huby“, ale jak praví stará dobrá věta: zdraví, štěstí a lásku si za peníze prostě nekoupíme!

Říká se, že život začíná po třicítce. A myslím si, že to tak opravdu je. Připadá mi to, jako kdyby člověk mezi dvaceti a třiceti lety dostával od života pořádně na prdel, aby se spoustu věcí naučil, aby spoustu věcí pochopil. A teprve teď, když už něco málo víme, z toho můžeme začít něco vařit. Možná naše sny, které v sobě nosíme odmalička. Možná už můžeme začít navazovat vztahy, které mohou trvat klidně po celý život, protože už možná víme, kdo jsme a co od života chceme. A možná taky ne. Možná z toho teď uvaříme všechno a možná taky nic.

Co mi třicítka dala a vzala? Dala mi nadhled a vzala mi iluze. A naučila mě tancovat mezi protiklady! A hlavně si moc věcí nebrat osobně! Protože nakonec všechno je jedno! (Paulo Coelho: Alchymista) Ale přeci jen… naučím se snad někdy řídit tím, že méně znamená více?

V.