Proč brát v potaz odraz zrcadel, která nám nastavují druzí lidé?

Protože nás možná posouvají dál víc, než bychom na první pohled věřili.

Když se rozhlédneme kolem sebe, co vidíme? Jací lidé se kolem nás nachází? Jací jsou? Co nás na nich rozčiluje? Co na nich naopak zbožňujeme? A co nám říká věta – „Podle sebe soudím Tebe.“?

Již sám Sigmund Freud říkal, že člověk své vlastní negativní vlastnosti připisuje těm druhým. Pokud bychom teorii zrcadlení zjednodušili, tak se Freud domníval, že vlastnosti, kterých si všímáme na ostatních, jsou odrazem našeho ukrytého Já. Pak to, jak vnímáme svět okolo nás, je odrazem našeho vnitřního světa. Druzí jsou tak naším zrcadlem a my jsme jejich zrcadlem. Každý, s kým navážeme jakýkoli vztah, nám cosi zrcadlí. A na cestě sebepoznání si toho postupně začínáme všímat. A můžeme mít chuť zrcadlo rozbít. Avšak má smysl odstranit jedno zrcadlo a pořídit si jiné? V jiném zrcadle člověk uvidí to samé a témata, před nimiž utekl, se mu vrátí. Nebo to můžeme brát jako nádhernou hru. A jestliže ve svém životě chceme vidět změnu, pak ta změna nejspíš musí vzejít primárně z nás. Co bylo dřív určuje to, kde jsme teď. Minulost definuje přítomnost a lze ji spatřit srkze druhé.

Říká se, že nás definují vztahy s pěti nám nejbližšími lidmi. Jaký odraz vidíme v těchto zrcadlech? Jací jsou naše prarodiče, rodiče, sourozenci, přátelé, životní lásky? Co nás na nich tak vytáčí nebo co nám naopak imponuje? A jak se s tím poprat?

Jak se vypořádat s tím, když Vás každý den vytáčí, jak je Vámi milovaná osoba vztahovačná, neustále chce o věcech diskutovat, vše pořád pitvat a rozebírat do nejmenších detailů? Když nedokáže přijímat změny s nadhledem a brát život prostě takový, jaký je? Nebo jak se popasovat s tím, když druhý nejbližší člověk je tak trochu bohém, který vyhledává v životě samá nebezpečná dobrodružství? Když je nezodpovědný, nestálý a Vás to vytáčí do nepříčetnosti? Postupem času nám nejspíš dojde, že jsme smrtelná kombinace našich rodičů, a že směs toho chování, které nás pořádně nadzvedává ze židle, jsme v podstatě my sami.

Když se do toho celého kolotoče ještě přidají prarodiče, z nichž jeden je tvrdohlavý jak mezek, možná vlastně oba. Když nejsou schopni přistoupit na kompromis a pořád dokola si melou to svoje. Když jeden dokáže do druhých rejpat takovým způsobem, že to opravdu zabolí. A Vás to nejednou opravdu hodně zabolí. Vy jste pak rozpálení do běla, vztekáte se a brečíte, nechápete, proč Vám to ten člověk pořád dokola dělá, než Vám dojde, že to samé jste už mnohokrát udělali také, nebo že Vás to nenechá v klidu právě proto, že zkrátka tohle místo v nás už nelze dále jen přehlížet. Když ta zrcadla bedlivě pozorujeme a vnímáme, co nás tak rozčiluje, dojde nám, že celý tenhle mix jsme vlastně my sami, říkáme si, jak velký je to nepořádek a že tohle nedá dohromady ani stovky psychologů, životních koučů či dalších, kteří na to mají diplomy a různé certifikáty.

Nedej bože, když podobnou směsici zosobňuje ještě Váš sourozenec, na kterém nesnášíte, jak nedokáže vypnout, když přijdou těžší chvíle, jak každý problém neustále omýlá dokola a propadá mu natolik, že má pocit, že se z toho zblázní, a vy také. A stejně tak nedokážete vydejchat to, že po Vás umí pěkně štěknout a předhodit Vám tu nejhorší věc v ten nejmíň vhodný okamžik. Což všechno, ruku na srdce, nejspíš děláte i vy sami.

A jak s touhle nebezpečnou kombinací v sobě procházíte životem, zabrat Vám dávají i Vaše partnerské vztahy, ve kterých Vaše životní lásky nastavují zrcadlo snad vůbec nejpřísněji. Jak se vypořádávat s tím, když i Váš partner je tak trochu bohém, který neví, co chce, a rozhodně se nedrží při zemi, po vzoru jednoho z Vašich rodičů, a možná snad protože jste vy takoví sami. Když je tvrdohlavý a není s ním žádná rozumná řeč, podobně jako s prarodiči a možná i s Vámi samotnými. To je tak, když Vás má druhý přečteného natolik dobře, že ví, na jakou strunu zahrát. To je tak, když při Vás někdo stojí, ale zároveň má svou tajnou zbraň – zná Vaše slabá místa – a občas se nezdráhá ji proti Vám použít. Nastavuje Vám pak zrcadlo tím nejskvělejším a zároveň nejkrutějším způsobem. A vy pak vyhledáváte tuto osobu stále dál a dál, aby Vás více a více nakopávala k tomu se nad sebou zamyslet, začít na sobě makat a posunout se tak v životě dál. Možná se nám to nepodaří hned, možná se v tom budeme plácat i několik let, ale i tak to nechceme vzdát, už jen pro ty životní lekce, které jsou tím nejcenějším, co v životě máme.

Ale nebylo by lepší tyto životní lekce vyhodnotit hned na první dobrou a jít prostě dál? Možná ano, ale mnohdy je potřeba na první pohled nevydařené kapitoly dočíst, abychom pochopili. Abychom pochopili, že nakonec jedna nevydařená kapitola neznamená celou zmařenou knihu. A možná s pochopením přichází restart a možná opravdu netřeba rozbít či odstranit zrcadlo, ale možná stačí změnit sebe a tím i odraz a s tímto zrcadlem kráčet životem dál. Nakonec jsme přeci jen lidé. Potřebujeme dělat chyby nebo být za blázny, protože nikdo nejsme dokonalý.

Avšak zamýšlíme-li se nad tím, co nám zrcadlí lidé kolem nás, nemusíme se vždy soustředit pouze na to, co nás vytáčí, ale zaměříme-li se na to, co nám na druhých imponuje, uvidíme něco neobyčejného. Máme pak možnost spatřit, jak byla mamka tou krásnou osobou, uvnitř i navenek, jak milující a oddaná byla. Jak taťka, ať už mu život háže klacky pod nohy nebo si je tam snad naházel sám, to nikdy nevzdá a nezastaví se, ani když už nemůže popadnout dech a vždy prostě hledá cestu, kudy z toho vybruslit a pokračovat tak ve spanilé jízdě životem. Jak je Vaše babička milující a oddaný člověk, který je oporou za všech okolností, který Vás nikdy neopustí, ani v těch nejtěžších časech. Jakým zodpovědným a cílevědomým člověkem je Váš děda. V ségře vidíte holku, která je na svůj věk až překvapivě vyspělá, která je tak trochu blázen, ale která je tu pro Vás, i když zavoláte v noci, pokaždé tu je. Holka, která umí být svá, ale která dokáže milovat natolik, že Vás prostě neopustí, ani když byste si to snad zasloužili. Taková zrcadlení jsou nádherná napohled. A vy pak jen doufáte, že snad i tohle vše je odraz Vás samotných.

A když Vás Ti takzvaně osudoví partneři vnímají jako výjimečnou bytost, když Vás vidí jako člověka, který dokáže vše, co si zamane, a ničeho se nebojí, když ve Vás takový opravdu blízký člověk skutečně věří a z celého srdce mu na Vás záleží, doufáte, že Vás zrak nešálí. Pak se díváte do toho nejkrásnějšího zrcadla.

A o téhle zvláštní, mnohdy až dech beroucí, kombinaci všeho možného – toho, možná na první pohled, špatného, co stojí za to zvážit a změnit, ale také toho, co stojí za to střežit – je vlastně život. O poznání. O všech barvách, které stojí za to ochutnat. Nakonec – „svět je jako zrcadlová síň a každý život v ní je zrcadlo; tvůj život odráží život druhého“ (Johann Wolfgang von Goethe).

A tak pro lepší zítřky snad netřeba rozbití zrcadel kolem, ale postačí třeba i malý krok uvnitř nás samotných.

V.