Proč usilujeme o dokonalost?

Možná právě proto, abychom překonali sami sebe.

Dokonalost. Toužíme být úspěšní a krásní? Jakou podobu má dokonalý úspěch? Dokonalá krása?

Úspěch lze chápat jako dosažení plánovaného cíle. Můžeme si plánovat, že vystudujeme univerzitu, že staneme ve vedení společnosti, které jsme dlouhá léta součástí, že snad vybudujeme vlastní společnost od základů, že se budeme podílet na velkých projektech, že za svou práci budeme oceněni. Úspěch může mít pro nás jakoukoli podobu. Záleží jen na nás, jakou formu mu vtiskneme. A je jen na nás, jaký plán k dosažení námi vytyčeného cíle zvolíme. Zdá se to celé býti jednoduché – máme cíl, máme plán k dosažení cíle, úspěch nás nemine.

Ale je to opravdu takhle jednoduché? Lze si snad vše naplánovat a prostě postupně plnit dílčí cíle, které nás dovedou k hlavnímu cíli, k vytouženému úspěchu? Kde je prostor pro náhodu? Kde je prostor pro to, že nakonec může být vše úplně jinak? Jak pravil francouzský spisovatel François‑René de Chateaubriand: „ta dokonalá díla musí vzniknout ve šťastném okamžiku, kdy se spojí vkus a génius, a tato vzácná konjunkce, podobně jako u některých planet, nastává až po průběhu několika cyklů a trvá jen okamžik“. Proč si tedy stanovujeme cíle, které pro nás zosobňují úspěch? Nějaký pro nás dokonalý úspěch? Proč plánujeme? Proč vytváříme snad pro nás dokonalé plány, když stačí jeden detail, který naše snahy vmžiku rozmete a když je nejspíš prostě potřeba být ve správný čas na správném místě?

A vedle toho být úspěšní, toužíme být dokonale krásní. Jaký je však ideál krásy? Zdá se, že vnímání krásy se liší nejen podle kultury, ve které žijeme, ale také podle doby, v níž se nacházíme. Navíc pro každého z nás je zosobněním krásy něco úplně jiného, někdo úplně jiný.

A tak přetváříme náš vzhled pod diktátem touhy po dokonalé postavě, dokonalém vzhledu. A tak hodnotíme, dle našich měřítek ideálu krásy, rovněž druhé coby naše potenciální polovičky. A tak se někteří z nás snaží přetvářet druhé, aby splňovali onu předlohu dokonalosti. A tak se mnohdy ženeme za uměle stvořeným ideálním vzorem, který je navíc proměnlivý. A znamená to nutně něco špatného? A co je tím hnacím motorem?

Může být naší motivací jít za úspěchem a snažení se o dokonalou krásu ta nedokonalost v nás samotných? Cítíme-li snad, že my sami jsme nedokonalí, toužíme nalézt dokonalost mimo nás? Vnímáme dokonalost jako něco, co nás přesahuje? Co nám pak dává větší smysl? Již indický spisovatel a guru Šrí Činmoj pravil, že vyžadujeme, nebo alespoň očekáváme od druhých nekonečně více dokonalosti než od sebe samých. Když se nám nedaří nalézt dokonalost v nás samotných, přejeme si snad, aby byli dokonalí alespoň druzí?

A je dokonalost snad něco statického či proces samotný? Americký spisovatel William James Durant prohlásil, že jsme to, co opakovaně děláme, dokonalost tedy není čin, ale zvyk. A nikdo není dokonalým, kdo se nesnaží být dokonalejším. (Tristan Bernard) A jak pravil Oscar Wilde: „člověk nedosahuje své dokonalosti tím, co má, dokonce ani tím, co dělá, ale jedině tím, čím je“. Nakonec nejspíš dokonalost tkví v tom, že o něco usilujeme. Nejspíš to není ona konkretní podoba nějakého úspěchu či onen ideál krásy jako předlohy vytouženého stavu věci, události nebo naší podoby či podoby druhého. Nakonec je to nejspíš samotné úsilí a naše činy a to, kým se stáváme. Zásadní je tak možná ta motivace, jež nás žene kupředu za tím posouvat se v životě dál a pracovat na sobě. A možná dokonalost spočívá v tom, jak se stáváme vnitřně bohatším člověkem o mnohé životní zkušenosti. Pak nám snad bude blízké tvrzení podnikatele a marketéra Setha Godina, že čekat na dokonalost není nikdy tak dobré jako postoupit vpřed.

Jak podotknul Tomáš Baťa: „úspěch životní závisí od množství nejrůznějších vědomostí a zkušeností v mnohém oboru; znáti jednu věc dokonale ze všech stran, oblíbiti si jenom ji, věřit v ni a věnovat se jí mozkem a srdcem vytrvale bez výhrad, s myšlenkou jenom na ni uléhat, s myšlenkou na ni vstávat, poznat vše, co ji podrývá půdu, co ji škodí, krátce soustřediti se – to jest cesta k úspěchu“. A ať už hledáme dokonalost při pohledu do zrcadla nebo v druhém člověku, v našem povolání či v jiné aktivitě, které se tak usilovně věnujeme, možná ji nikdy nespatříme, protože možná nikdy nepochopíme, že dokonalost lze možná zahlédnout jen v případě, oblíbíme-li si tu jednu věc, toho jednoho člověka, tu jednu činnost, budeme-li v něco či v někoho takového věřit, budeme-li se onomu věnovat celým svým srdcem, jak pravil Tomáš Baťa, s myšlenkou na ono uléhat a s myšlenkou na ono vstávat, protože možná právě srkze tento věnovaný čas a toto usilovné snažení lze uvidět dokonalost, dokonalost pro nás šitou na míru, dokonalost spočívající v čase, který obětujeme. Naše individuální dokonalost.

Neboť snažíme-li se dokonalost smrsknout na něco statického, neměnného, definovaného, nacházejícího se mimo nás, zákonitě nám musí, i kdybychom se k ní přiblížili, protéct mezi prsty. Jak pravil Sókratés: „v každém z nás existují dva vládnoucí a řídící principy, jejichž vedení následujeme, kamkoli nás vedou; jedním z nich je vrozená touha po potěšení, druhým je získaný úsudek, který usiluje o dokonalost, avšak jak krásná a nedosažitelná jest dokonalost člověka“. A na druhou stranu, snažili-li bychom se dokonalost takto uchopit, jako něco či někoho ideálního, jakou bude mít podobu? Vždyť jak poznamenal Erich Maria Remarque: „nenávidím dokonalost, není to lidské“.

Pak je možné, že, jak pravil Raymond Douglas Bradbury, naprostá dokonalost vede k totální prázdnotě. Protože dokonalost nevyžaduje dokonalost (Henry James) a možná právě láska spočívá v tom, že mnoho lidí nemilujeme, i když jsou dokonalí a některé milujeme, i když jsou nedokonalí (Achille Charles De Broglie). A jak zmínil francouzský chirurg a biolog Alexis Carrel: „člověk může dosáhnout dokonalosti jen tehdy, když nechá rozpustit svou krásu v lásce“.

A tak možná nejsme dokonalí, ale dokonale si s tím poradíme.

V.